Roman Šebrle

Narodil jsem se 26. listopadu 1974 v Lanškrouně. Co moje paměť sahá, stále jsem se někde za něčím honil, někde skákal a nebo něčím házel. Sportu jako takovému jsem se začal věnovat v šesti letech, kdy jsem v roce 1980 začal hrát fotbal za TJ Rychnov nad Kněžnou a vydrželo mi to až do mých dvaceti. Během fotbalu jsem přičuchl k řadě dalších sportů. Namátkou k tenisu, karate, basketbalu, gymnastice, sportovnímu rybaření a dalším. První kontakt s atletikou jsem navázal na základní škole v Rychnově, kde jsme měli vynikajícího učitele tělocviku.

Účastnil jsem se několika atletických utkání v rámci školy a nesmírně mne to bavilo. Dokonce už tady je možné vystopovat zárodky rodícího se vícebojaře - ziskem zlatého odznaku zdatnosti v roce 1987, což bylo prestižní ocenění ze závodu, který se, podobně jako desetiboj, bodoval podle dosaženého výkonu v pěti atletických disciplínách. Nicméně stále prioritním sportem pro mě byl fotbal, kam jsem se dostal do výběru okresu pro turnaj v Německu. Turnaje jsem se zúčastnil a byl na nejlepší cestě postupovat výš a možná se stát profesionálním fotbalistou. Přítrž profesionální kariéře fotbalisty, udělalo zranění v důležitém zápase o postup žáků TJ Rychnov nad Kněžnou do první ligy, těsně před výběrem do krajského mančaftu roku 1987. Ačkoliv jsem vstřelil první gól a v podstatě tak rozhodl o výsledku zápasu, utkání jsem nedohrál. Při střetu z brankářem jsem si zlomil jak kost lýtkovou, tak i holení. Dva měsíce jsem ležel na lůžku se sádrou, rok se učil chodit a další dva se bál jít do soubojů o míč. Tím mi prakticky utekla nejlepší fotbalová léta.

Bylo mi šestnáct, psal se rok 1990, a já byl gymnáziem vyslán na středoškolské závody v atletice. Vůbec mi nevadilo, že na atletických závodech jsme se sešli jen čtyři. Dva z nich jsou stále mými největšími přáteli. Byl jsem lapen kouzlem atletiky, a začal s ní dělit svůj fotbalový čas. Stal jsem se členem TJ Týniště, kde jsem si také poprvé vyzkoušel desetiboj s výkonem těsně přes 5000 bodů.

Asi po roce zlepšování bez jediného tréninku (výška 207 cm, dálka 700 cm) přišel největší zvrat v mém atletickém životě. Na závodech v Pardubicích za mnou přišel trenér Jiří Čechák, přemlouval mě ať přejdu do Pardubic na školu. I když jsem byl v polovině třetího ročníku gymnázia, a na sportovní gympl mě nevzali se slovy "talentů máme dost" odhodlal jsem se v roce 1992 k onomu skoku do neznáma. Do dneška nezapomenu na ten pocit, kdy stojím před plnou třídou 35 neznámých lidi, a říkám: "Dobrý den, jmenuji se Roman Šebrle a jsem váš nový spolužák". Další "legraci" jsem si pak užil tři měsíce na internátu, než jsem se přestěhoval na privát.

V pardubickém oddíle Track and Field jsem strávil nádherné čtyři roky, stihl dokončit střední školu a vystudovat dvouletou nástavbu v oboru informatika a výpočetní technika. Zlepšil se na 7642 bodů. Vše ale bylo zatím jen pouhé hraní na atletiku. Tréninky byly lehké.

Druhá velká změna nastala, když mi bylo 21 let v roce 1995. Musel jsem na vojnu, a dohodl se s jedním z nejlepších trenérů víceboje Zdeňkem Váňou. Nastoupil jsem základní vojenskou službu v armádním sportovním centru Dukla Praha, a začal trénovat v nejlepší desetibojařské partě. Skupina na mne velice dobře zapůsobila, a já si po roce zlepšil osobák na 8210 bodů. Získal mnoho medailí, včetně stříbrné olympijské a titulu halového mistra světa. V roce 2001 prožil svůj první atletický vrchol a v rakouském Götzisu vytvořil světový rekord v desetiboji výkonem 9026 bodů.

Ve 27 letech po zranění na MS roku 2001 jsem po rozpadu skupiny, naposledy změnil trenéra, a začal trénovat s Daliborem Kupkou. Ve skupině Dalibora Kupky, která byla ještě mnohem lepší, než skupiny v jakých jsem doposud trénoval, a to hlavně svojí kamarádskou atmosférou, jsem prožil druhý vrchol kariéry, když se mi podařilo vyhrát nejnáročnější závod - Olympiádu v Aténách 2004. Pod jeho vedením jsem získal spoustu medailí, stal se dvojnásobným mistrem Evropy v desetiboji, trojnásobným mistrem Evropy v halovém sedmiboji, mistrem světa v halovém sedmiboji, evropským rekordmanem a olympijským vítězem.

V roce 1998 jsem potkal svoji budoucí ženu Evu Kasalovou. Eva byla atletka stejně jako já. Závodila za Olymp Praha na trati 800 m. Po roce jsme začali uvažovat o společném bydlení. Praha byla pro nás cenově nedostupná. Já se poprvé v životě zadlužil, a koupil byt 2+kk v Kladně. Nebyla to příliš vybraná čtvrt, a dodnes nechápu, že nás tam nevykradli. Když jsem po roce byl o něco výše, a splatil kladenský byt, zadlužili jsme se podruhé a přestěhovali do Prahy. To už bylo jiné kafe, nehledě na to, že jsem každý den ušetřil hodinu při cestě na trénink a zpět. Vzali jsme se v olympijském roce 2000 v Rychnově nad Kněžnou a narodili se nám dvě děti. Syn Štěpán (2002) a dcera Kateřina (2006).